První cesta metrem
Ne v životě, ale po karanténě. Když jsem jela naposledy, byla jsem přimáčklá na dveřích, ale šťastná, že jedu. Dnes jedeme ve vagonu čtyři. Všichni s rouškami a šťastnější bych byla, kdybych jet nemusela. Místní poštu jsem nevyhodnotila jako tak důležitou, abych ze sebe udělala člověka. Cesta metrem mě už přinutila. Učesala jsem se a dokonce jsem si dala i řasenku, nahodila jsem jarní model, no za okny to vypadalo na větší teplo, a vyrazila jsem. Stále mám kašel a věřte nebo ne, bojím se veřejně zakašlat. Jedu pět stanic a už to nevydržím. V prázdném vagonu jako by můj kašel získal i ozvěnu. Tři muži za posledních 10 minut poprvé zvednou oči a upřou je na mě. A není to tím, že jsem jediná žena v metru, která si navíc uvědomila význam své cesty a hodila se tak "do gala". Takový pocit jsem měla naposledy v metru ve Francii, když jsem nastupovala ve čtvrti Montmartre. Tam to člověk uhrál alespoň na úsměv. Jako dnes jsem se také usmála, ale přes respirátor to asi nebyl...
